Zdieľať

Filmová historie, která je základem mého ohlédnutí, má dva opěrné body, o nichž bylo už mnohé řečeno, ale k nimž se s potěšením vracím. A těmi jsou dvě osobnosti: režisér Ján Kadár (1918 – 1979) a scenárista Vratislav Blažek (1925 – 1973). Blažek byl poválečným českým dramatikem, jehož hry Král nerad hovězí (1947) a Kde je Kuťák? (1948) uvedlo s úspěchem, ale také s poněkud problematickým koncem Divadlo satiry. Blažek se totiž stal prvním zakázaným autorem nové éry, směřující „k lepším zítřkům“. Ale protože všechno souvisí se vším, měl jako rozený hráč při vší smůle štěstí a byl přizván ke spolupráci s tvůrčí skupinou Elmara Klose. Mezi filmaři poznal Bořivoje Zemana, Miloše Makovce a především Jána Kadára. Pro Blažka tak nastal čas, kdy mohl uplatnit nejen svébytný smysl pro humor, ale i svébytnou poetiku, s níž psal divadelní i rozhlasové hry a později i filmové scénáře. Jedním z atributů jeho díla byly „zázraky“ a „nadpřirozené postavy“, které se objevovaly v jeho hrách opakovaně – od Kuťáka přes Tři přání až po poslední hru Gabriel, uvedenou německou televizí několik dní po jeho smrti. Jako „pohádky pro dospělé“ lze do jisté míry označit všechny tři filmy, o nichž bude v mém referátu řeč a na kterých Blažek spolupracoval s Jánem Kadárem a Elmarem Klosem: Katka, Hudba z Marsu a Tři přání. Dalším Blažkovým charakteristickým rysem byla neslábnoucí vazba na divadlo – konkrétně Divadlo satiry a Městská divadla pražská, jak doložím. V závěru se s vámi podělím o vzpomínky dcery Vratislava Blažka, Hany T. Semerad, která žije v Kanadě a s Jánem Kadárem, jehož znala od dětství, pracovala v Montrealu jako asistentka při natáčení filmu Co mi otec nalhal (1975). Co znamenal pro Vratislava Blažka Ján Kadár a pro Jána Kadára Vratislav Blažek lze vyčíst nejlépe z jejich vlastních slov. Emigrace je rozdělila i spojila. Jejich dílo zůstalo.